Ale ano, žijeme. Nenudíme se. Skoro by se mi chtělo říct, že nestíháme. My ale toho stíháme až překvapivě mnoho, jen stačí na chvíli přibrzdit a bleskově se ohlédnout 🙂
Arvika složila zkoušku MA3, začala jsem s ní trénovat kovový aport a ušly jsme i první letošní longový závod na 82 km s jedním bivakem za den a půl v neskutečné zimě. Poladily jsme tréninky a zkoušíme nové věci, které k naší radosti fungují.
S Blú mám pocit, že nedělám téměř nic. Touláme se po lese, nic moc po ní nechci… Začala jsem s ní jednou týdně chodit do velké haly trénovat k Pavle Duškové a i tam si vlastně jen tak hrajeme a „nic netrénujeme“. Ale zjišťuji, že má fajn přivolání, pustí blivajz z tlamy, když jí požádám, má slušný focus forward a umí pár triků. Doma už toho moc neničí a o vyvenčení si řekne. Sama aktivně vyhledává pelíšky a kenelky a odpočívá, ale na druhou stranu dokáže se soustředit celou hodinu.
Vlastně je toho docela hodně na jednu fenku po štěňatech a jedno strakaté mimino…
A já? Přežila jsem venku i v noci v teplotách pod bodem mrazu se zmrzlým jídlem i vodou, urazila jsem v tom 82 km se psem po boku a i když mi bylo sakra bídně a bolel mě každý krok, vydržela jsem nebýt hnusná na lidi ani na Arviku. Naopak, našla jsem v sobě tu lepší polovinu. Buduji a „stavím“ a vidím za sebou výsledky. A i když je spousta věcí, lidí a okamžiků, co mi energii vysává, pořád nacházím spoustu zdrojů, k mé radosti obnovitelných.
V neposlední řadě děkuji těm, kteří hlídají Blú, kdy zrovna potřebuji a zodpovědně ji socializují za mě 🙂
Leave a Comment