Když se člověk přihlásí na DogEpic Race, dá se očekávat, že to bude epické minimálně už podle názvu, ale to, co jsme si odběhali minulý týden, překonalo všechna očekávání.
V pátek jsme na Bramberku vyzvedli startovní číslo, čipy časomíry a večer v sedm vyrazili na intervalový start vstříc 4,4 km, půl z kopce, půl do kopce. Arvika byla blahem bez sebe, valila krásnými pískovými cestami, táhla, že stačilo zvedat nohy a já se mohla kochat krásnou přírodou Jizerských hor… …Než jsem hodila šipku do mokřadu. Pak už jsem koukala, kam běžím a za běhu ždímala boty. V druhé polovině už jsme začaly stoupat, zvolnily jsme tempo a Arvika přestala táhnout, ale pořád běžela vpředu a užívala si každého, koho jsme měly šanci předběhnout.
V sobotu ráno jsme se postavily na hromadný start 6,5 km etapy s ještě drsnějším stoupáním. Sluníčko peklo, ale Arvika i já jsme si zase náramně užily každý úsek. Patrik s Blú se trochu trápili vzájemně a vedro k padnutí jim k pohodě moc nepřidalo. Ale třeba nám o tom Patrik něco napíše sám 🙂 Na této etapě bohužel kvůli stávce kotníku skončil i Seby s Chilly a tím pádem jsme vypadli z týmové výzvy s naším týmem Sem tam Kladně.
Po doběhu jsme počkali na vyhlášení a s Fany a Rory, dalším členem našeho týmu, jsme jely naše stračenky vykoupat do Jedlového dolu do Josefovských vodopádů, což holky ocenily.
Na sobotní večerní etapu už jsme psy nemohli vydolovat z boudiček. Blú se křečovitě držela kenelky a volala, že dneska se jí faaaakt už nikam nechce… Arvika se ploužila a při pohledu na postroj padala do mdlob. Alfonsovi to bylo šumafuk, řekl si, že stejně bude tahat jenom tam, kde se fotí a to se naštěstí moc nenadře… Rory Fany podržela, ale bylo znát, že kdyby měla na výběr etapu vynechat, tak se tomu nebrání. Ballů Amorevita s Martinem se tvářil, že konečně super proběhnutí, Chilli bylo líto, že tuhle etapu vynechá. Opět nás čekalo 4,4 km, část už jsme znali a opět nás čekal intervalový start. Blú se polepšila a s Patrikem jim to konečně běželo dobře.
V neděli už si asi výrazy našich psů, když jsme brali do ruky postroje, umíte představit. Blú i Arvika vklouzly pod postel do nejzazšího koutu a nedaly se nalákat ani na buřt. Ne, dělám si srandu, buřt jsem jim nenabídla, to by asi vylezly… Nad pamlskem chvíli váhaly, ale pak si stejně řekly, že na to kašlou. Když jsem jim řekla, že jdu bez nich, tak nakonec ještě rády vylezly, ale už v autě litovaly. Start byl stíhací, Blú to opět sedlo a Arvika zmobilizovala poslední síly a opět valila co to šlo. 12 km ve vedru, že tekl asfalt snad nešlo zaběhnout líp. Předběhly jsme spoustu holek z naší kategorie, nechávaly je za zády a užívaly si, že konečně se běží něco dlouhého. Vybíhaly jsme jeden kopec za druhým, pozdravily rozhlednu Slovanku a krosily krásnou hřebenovkou až do… …do údolí… …do ztracena. Bohužel, v seběhu jsme minuly ne úplně ideálně označenou odbočku. Nebyly jsme jediné, ale bohužel jsme ztratily cenných 10 minut a tak jsme se zasmály, vylezly ten kopec zpátky, ze všech sil doběhly do cíle, sebraly 8. místo z 15 a odměnily se královským obědem. No a protože není větší odměny pro holky než plavání, odpoledne jsme si daly ještě Bedřichovskou přehradu.
Leave a Comment