Paseme ovce

Nevypařily jsme se. Žijeme. A za to odmlčení, za to mohou ovce. Pořídila jsem si ovečky. Jak jinak než strakaté.

A mé volné minuty nyní vyplňuje dovážení vody na pastvu, převážení sena od okolních zemědělců, lov ovcí kvůli odčervení a zbytek času pak zahrada plná keříků rajčat, řepy, cuket a dýní. A z mé sportovně vedené Arviky je nyní pastevecký pes, který pomáhá při odčervování nahánět tam, kam zrovna potřebuji. A když vyvazuji keříky rostlinek, tak si vyprosí vpuštění do ohrady, kde sedí a důstojně na ovce dohlíží.

Blú, to je úplně jiná liga. Rajčaty lítá jak tajfun. Je jí fuk, že něco vypěstovat v té skále je sakra řehole. Kýblům na vodu nenapádně děraví dna i víka. Vykopala fazole (do výčtu nahoře se už letos asi nedosatanou), překousala kabel od internetu, který měl vést k sousedům. Jako třešničku na dortu si vyprosila setkání s ovečkami. Důstojně na ně hleděla, na povely reagovala moc hezky (tedy na to „sedni“ a „Blú tady“, víc zatím neumí). Málem jsem zamáčka slzu dojetí, jak se pomamila. Nakonec jsem i jí vypustila z vodítka, což byla osudová chyba a z Blú se stal lovec, který nezná bratra, natož povel. Po třetím kolečku jízdy na ovčím rouně jsem jí konečně chytla. Výkon by se vyrovnal profi ragby hráči. Důrazně jsem jí vysvětlila, že tohle tedy ne. Přežili to všichni – Blú, ovce i já. A tak v těch volných sekundách, co mi zbývají, socializuji Blú na ovce a ovce na sebe a sebe na vidle…