Úplně poprvé ever jsme opravdu vyhrály finálový běh Jahodové bowle! A o co vlastně jde? Agility! Tentokrát dvoudenní závody s mezinárodní účastí. Psi se v rychlostech kolem 5 metrů za sekundu řídí přes překážky, probíhají tunely a běhají po úzkých prknech kladiny či houpačky a za nimi zoufale o dost pomalejším tempem vlají jejich psovodové a snaží se psu ukázat správné pořadí a směr překonání překážek.
No a nám s Arvikou se už pár let dařilo se z otevřených běhů kvalifikovat do finále a tam pokaždé shořet jak papír. Ale letos! Stanuly jsme po boku mimo jiné i české reprezentace a velmi zvučných jmen. A s Arvikou jsme podaly náš životní běh. První skočku obtočila kolem bočnice jako had a malým těsným obloučkem získala půl vteřiny na ty rozevláté oblouky ostatních, na další skočkce jsem volila ještě těsnější oběhnutí skočky, kde jsem na ní chvilku počkala, aby si byla jistá, kudy dál. Tunelem proběhla po jeho vertikální stěně, přes dálku přeplachtila ladným dalekým skokem a skluzem zastavila na zóně houpačky, kde jsem ji dlouho nenechala a hned jí hnala přes další těsný oblouk do dalšího tunelu. Dost o nervy jsme prokličkovaly kolem pasti z nastražené skočky a dál se hnaly parkurem. Bylo to i mé životní maximum… Když v tom nám do parkuru vběhl pes a doběhl až k naší skočce. Náš běh byl přerušen. V takovém případě se dává běh nový a ačkoliv nám byla nabídnuta pauza a pokračovat na závěr závodního pole, řekly jsme si, že teď, nebo nikdy a na start šly hned. Ještě jsme nebyly ani v půlce a já už měla kyslíkový dluh za půl století. Ale Arvika si celou polovinu pamatovala naprosto přesně a zaběhla stejně dokonale, jako před tím a zbytek byl jak ve snu (asi z té hypoxie). No a výsledek víte z nadpisu! Velké díky patří Patrikovi, za fotky, venčení, svačinky, obědy…
Leave a Comment